Méně známé skutečnosti z jejich hrdinného boje uvádí Jan Gazdík, z jehož článku vybíráme nejzajímavější pasáže.
Sedm československých parašutistů vzdorovalo 18. června 1942 v pražském kostele Cyrila a Metoděje přesile 740 mužů Waffen SS. Jejich odvahu bezděčně obdivoval i nacistický velitel, který kostel dobýval. Stopy po boji na život a na smrt jsou v pražském kostele Cyrila a Metoděje, v Resslově ulici, viditelné dodnes. V Česku není druhé podobné místo, kde by si návštěvník tak silně uvědomoval význam věty žiješ jen proto, že jiní zemřeli.
Po parašutistech Janu Kubišovi a Josefu Gabčíkovi, kteří 27. května 1942 zlikvidovali Heydricha, pátralo gestapo marně přes tři týdny. Jejich skrýš v kostele Cyrila a Metoděje vypátralo až po zradě Karla Čurdy (paraskupina Out Distance). Útok SS začal ve 04:15. Úderné komando Waffen SS, které vtrhlo do kostela, narazilo na Adolfa Opálku, Jana Kubiše a Josefa Bublíka. Kubiš s Bublíkem stříleli z ochozu, Opálka z kůru, takže se esesmani ocitli v křížové palbě. V kostele se strhla prudká přestřelka a mezi vojáky SS propukl zmatek. Jejich převaha ve výzbroji byla před dobře krytou trojicí parašutistů k ničemu. Ze školy přes ulici zahájili navíc vojáci Waffen SS kulometnou palbu naslepo do oken chrámu. Tím však ohrozili nejenom parašutisty, ale i své muže. První vlna útočníků se podle zprávy Heinze Pannwitze, jenž stál v čele komise pro vyšetřování atentátu, dala na ústup. Měly však přijít další.
Po dvouhodinovém boji, kdy se trojice parašutistů bránila samopalům a granátům jen pistolemi (Kubiš hodil na esesáky tři bomby, které mu zbyly z výsadku), parašutisté podlehli. Opálka s tříštivou zlomeninou pravé paže polyká ampuli s jedem a střílí se pistolí. Zbraň proti sobě obrací i Josef Bublík, jemuž střepina přeťala chodidlo. Spolu s Janem Kubišem, jehož smrtelně zranil granát, byl převezen do lazaretu SS, kde však oba zemřeli, aniž nabyli vědomí. Zmatené vyklizení kostela vyústilo prudkou hádku mezi šéfem řídící úřadovny gestapa v Praze Hansem-Ulrichem Geschkem a velitelem Waffen SS Karlem von Treunfeldem. Ten totiž považoval dobytí kostela za vojenskou akci a bylo pod jeho úroveň, že gestapáci před sebou jako živý štít postrkují kaplana Petřeka. Takovými špinavými metodami se nebojuje, namítal frontový esesman Treunfeld. Šéf gestapa zase křičel, že dobývání kostela velí on, protože jeho lidé parašutisty vypátrali a vojáci Waffen SS mají jeho muže jen podporovat. SS-Gruppenführer K. H. Frank pověřil nakonec velením generála Treunfelda, především kvůli vhodné výzbroji jeho vojáků. Bez jejich ručních granátů bylo dobytí krypty vyloučeno. Z Treunfeldova hlášení je patrný respekt k parašutistům, jejichž odpor označil jako zavilý. V 07:00 začíná boj o kryptu. Nacisté zkoušejí vše, aby zbývající čtveřici parašutistů dostali živou. Třikrát byli vyzváni, ať vyjdou ven. Poprvé odpověděli: 'Nikdy!' Při druhé výzvě: 'Nikdy!' A potřetí: 'Češi se nezdávají!'" popisuje Pannwitz ve své zprávě. Po neúspěšných výzvách ke složení zbraní se několik členů úderného oddílu spouští větrací šachtou v podlaze kostela do krypty. Parašutisté jim okamžitě prostříleli nohy. Zkušenosti Jaroslava Švarce ze služby v pevnostním vojsku dávají v tu chvíli esesákům pořádně zabrat. O kamenné desce zakrývající schodiště, po kterém se kdysi do krypty snášeli zesnulí, zatím nacisté nevěděli. Treunfeld povolává hasiče, aby muže v podzemí vytopili. Dobývání krypty trvalo už čtyři hodiny. Když si však generál uvědomil, že krypta musí mít vstup, scházely do konce boje už jen minuty. Desku přikrývající schodiště ženisté odstřelili v 10:30. Prach z ohlušujícího výbuchu se nestačil rozptýlit, když oddíl SS vnikl po schodišti do podzemí kostela a ze vzdálenosti několika metrů paralyzoval obránce dávkami samopalů. Peklo v podzemí ukončily čtyři sebevražedné výstřely těžce zraněných parašutistů: Josefa Gabčíka, Josefa Valčíka, Jaroslava Švarce a Jana Hrubého. Parašutisté si pravděpodobně uvědomovali, že svým hrdinstvím v beznadějné situaci zanechávají silný etický odkaz následujícím generacím. Českoslovenští vojáci každopádně věděli, že nemohou z obklíčení uniknout. 
Přesto se ale nevzdali, boj předčasně sebevraždou neukončili a nacistům vzdorovali až do posledního výstřelu. Věděli totiž, kým jsou, jakými lidmi chtějí být a že je správné usilovat v boji proti okupantům o ideály svobody až do poslední chvíle. Z celkem 101 parašutistů československé zahraniční armády ve Velké Británii, nasazených do akce, se konce války dožil jen každý druhý. Jedenapadesát z nich padlo v boji, bylo popraveno nacisty, zemřelo vlastní rukou v bezvýchodné situaci nebo zahynulo v troskách sestřelených letounů. Jejich rizika byla obrovská. Vysazováni byli do neznámého prostředí a často velmi daleko od původního cíle. Skoro nic jim nefungovalo, měli i nepřesné informace, se vším si museli poradit sami. Skupina Anthropoid (Jan Kubiš s Josefem Gabčíkem) měla vliv na přeformulování zahraniční politiky Velké Británie a Francie. Oba státy odstoupily od Mnichovské smlouvy.
